Před několika desítkami let jsme ve studijním středisku v údolí Ligonier zaslali kartu díkůvzdání s tímto jednoduchým prohlášením: „Podstatou teologie je milost; podstatou křesťanské etiky je vděčnost.“ Ve všech debatách o naší roli versus Boží roli při posvěcení – o našem růstu ve svatosti – bychom zůstali na správné cestě, kdybychom si pamatovali tuto dynamiku milosti a vděčnosti. Čím více chápeme, jak laskavý Bůh k nám byl a čím více jsme přemoženi Jeho milostí, tím více jsme nakloněni milovat Ho a sloužit Mu.
Přesto nemůžeme získat dynamiku milosti a vděčnosti správně, pokud si nejsme jasní v tom, co milost znamená . Co je to milost? Katechismy, které se mnozí z nás naučili jako děti, nám dávají odpověď: „Milost je nezasloužená Boží přízeň.“ První věc, které rozumíme o milosti, je to, co to není – není to něco, co bychom si zasloužili. Ve skutečnosti, pokud je to vše, co jsme kdy o milosti pochopili, jsem si jist, že se Bůh bude radovat, že víme, že Jeho milost je nezasloužená. Tady je naše pracovní definice milosti – je nezasloužená.
Pavlova epištola Římanům osvětluje, co máme na mysli, když říkáme, že milost je nezasloužená. V 1: 18–3:20 apoštol vysvětluje, že poslední den, poprvé v životě, budeme souzeni v úplné dokonalosti, v úplné spravedlnosti a v absolutní spravedlnosti. Když stojíme před Božím soudem, budou zastavena všechna ústa. To by mělo vyvolat strach v srdcích padlých lidí, protože odsouzení je jedinou možnou větou pro hříšné muže a ženy: „Všichni zhřešili a nedosahují slávy Boží“ (3:23).
Ale ti, kdo důvěřují v Krista Ježíše, mají naději, protože pokud jsme v Něm vírou, byli jsme „svobodně ospravedlněni Jeho milostí“. Všimněte si, že ospravedlnění není dosaženo povinností, ale svobodně milostí z důvodu vykoupení zakoupeného samotným Ježíšem. Neexistuje žádný prostor pro chloubu, protože nás neospravedlňují naše skutky, ale pouze milost prostřednictvím samotné víry. Pavel dále uvádí Abrahama jako nejvýznamnější příklad toho, kdo byl ospravedlněn pouze vírou, a proto byl osvobozen od Božího odsouzení. Pokud by základem pro Abrahamovu záchranu, jeho ospravedlněním, bylo něco, co Abraham udělal – nějaký dobrý skutek, nějaká záslužná služba, kterou vykonal, nějaká povinnost, kterou vykonal – kdyby to bylo na základě skutků, říká Paul, měl by něco o které se chlubit. Abraham však takové zásluhy neměl. Jediné, co měl, byla víra a ta víra sama o sobě byla darem: „Abraham uvěřil Bohu a považovalo se to za spravedlnost.“ (4: 3; viz Ef 2,8–10).
Římanům 4: 4–8 je zde klíčová pasáž:
Nyní pro toho, kdo pracuje, se jeho mzda nepočítá jako dar, ale jako jeho splatnost. ten, kdo nepracuje, ale věří v toho, kdo ospravedlňuje bezbožné, jeho víra se počítá jako spravedlnost, stejně jako David hovoří o požehnání toho, jemuž Bůh počítá spravedlnost kromě skutků: „Blaze těm, jejichž nezákonné skutky jsou odpuštěno a jehož hříchy jsou zakryty; požehnaný je muž, proti kterému Pán nebude počítat jeho hřích. “
To je milost. Paul to nemohl říci jinak. Pro toho, kdo pracuje, je to dluh; pokud si něco zasloužíte, znamená to, že je někdo povinen vám zaplatit. Pokud vás najímám jako zaměstnance a slibuji vám, že vám zaplatím sto dolarů, pokud pracujete osm hodin, musím vám zaplatit za odpracování těchto osmi hodin. Neudělám ti laskavost ani ti nedám milost. Získali jste svůj plat. Splnili jste smlouvu a jsem morálně zavázán vám poskytnout vaši mzdu.
S úctou k Pánu jsme dlužníci, kteří nemohou platit. Proto Bible hovoří o vykoupení v ekonomickém jazyce – byli jsme koupeni za cenu (1 Kor 6:20). Pouze někdo jiný – Kristus – může zaplatit náš dluh. To je milost. Naši záchranu nezajišťují naše dobré skutky, ale pouze skutky Kristovy. Je to Jeho zásluha, ne naše. Nezasloužíme si nic. Dává nám svou zásluhu milostí a my ji přijímáme pouze vírou. Podstatou milosti je její dobrovolné bezplatné udělení. Jakmile je to požadavek, už to není milost.
Grace by nás nikdy neměla přestat udivovat. Bůh má absolutní, čistý a svatý standard spravedlnosti. Proto se ze všech sil držíme zásluh Ježíše Krista. Pouze on má zásluhy uspokojit požadavky Boží spravedlnosti a dává nám ji svobodně. Nezasloužili jsme si to. Není v nás nic, co by vyvolávalo Pánovu přízeň, což by vedlo k našemu ospravedlnění. Je to čistá milost.
A čím více rozumíme tomu, co pro nás Bůh udělal jako hříšníci, tím více jsme ochotni dělat vše, co požaduje. Velcí učitelé církve říkají, že prvním bodem skutečného posvěcení je rostoucí povědomí o naší vlastní hříšnosti. S tím přichází zároveň rostoucí povědomí o Boží milosti. A s tím opět vzrostla láska a vzrostla ochota Ho poslouchat.
Když skutečně rozumíme milosti – když vidíme, že nám Bůh dluží jen hněv, ale poskytl Kristovy zásluhy, aby zakryl naši nevýhodu -, pak se vše změní. Křesťanská motivace pro etiku není pouze dodržovat nějaký abstraktní zákon nebo seznam pravidel; naše reakce je spíše vyvolána vděčností. Ježíš pochopil, že když řekl: „Pokud mě miluješ, zachovávej má přikázání.“ Pokud mohu mít svobodu parafrázovat: „Nedržte se mých přikázání ne proto, že chcete být spravedliví, ale proto, že mě milujete.“ Skutečné pochopení milosti – nezasloužené Boží přízně – vždy vyvolává život vděčnosti a poslušnosti.