Po těchto úspěších vyhlásili nezávislost Irska, které bylo po staletí pod represivním palcem Spojeného království a příštího rána ovládlo většinu z nich město. Později téhož dne však britské úřady zahájily protiofenzívu a do 29. dubna bylo povstání rozdrceno. Velikonoční povstání je nicméně považováno za významnou značku na cestě k vytvoření nezávislé irské republiky.
Po povstání byl Pearse a 14 dalších nacionalistických vůdců popraveno za účast a mnozí byli drženi jako mučedníci v Irsko. Většina Irů ztratila jen málo lásky k Britům, kteří v 18. století přijali řadu přísných protikatolických omezení, trestních zákonů, a poté nechali hladovět 1,5 milionu Irů během bramborového hladomoru v letech 1845-1852. Ozbrojený protest pokračoval po velikonočním povstání a v roce 1921 získalo 26 z irských 32 krajů nezávislost vyhlášením irského svobodného státu. Svobodný stát se stal nezávislou republikou v roce 1949. Šest severovýchodních okresů Emerald Isle však zůstalo součástí Spojeného království, což vedlo některé nacionalisty k reorganizaci do Irské republikánské armády (IRA), aby pokračovali v boji za úplnou irskou nezávislost.
Koncem šedesátých let byli katolíci v Severním Irsku, částečně ovlivněni americkým hnutím za občanská práva, dlouho diskriminováni britskou politikou, která upřednostňovala irské protestanty, a prosazovala spravedlnost. Mezi katolíky a protestanty v regionu vypukly občanské nepokoje a násilí se stupňovalo, protože prokatolická IRA bojovala s britskými jednotkami. Probíhající série teroristických bombových útoků a útoků následovala ve zdlouhavém konfliktu, který se stal známým jako „Problémy“. Mírové rozhovory nakonec proběhly v polovině až koncem 90. let, ale trvalé ukončení násilí zůstalo nepolapitelné.Nakonec IRA v červenci 2005 oznámila, že se její členové vzdají všech svých zbraní a budou usilovat o dosažení cílů skupiny pouze mírovými prostředky. Na podzim roku 2006 Nezávislá monitorovací komise uvedla, že vojenská kampaň IRA k ukončení britské vlády skončila.