Transylvánie, rumunská Transilvania, maďarská Erdély, německá Siebenbürgen, historický východoevropský region, nyní v Rumunsku. Poté, co se stalo součástí Maďarska v 11. – 16. Století, bylo samostatným knížectvím v rámci Osmanské říše (16. – 17. Století) a na konci 17. století se opět stalo součástí Maďarska. Do Rumunska byla začleněna v první polovině 20. století. Tato oblast, jejíž jméno se poprvé objevilo v písemných dokumentech ve 12. století, pokrývala na severu a východě území ohraničené Karpaty, na jihu Transylvánské Alpy a na západě pohoří Bihor. Sousední oblasti Maramureș, Crișana a Banat byly také příležitostně považovány za součást Transylvánie.
© Alexandru Paler
Kromě svého maďarského a rumunského dědictví si Transylvánie uchovává stopy saské (německé) kulturní tradice sahající až do příchodu do středověk populace německých mluvčích. Sedm historicky saských vesnic se zachovalými středověkými opevněnými kostely – Biertan, Câlnic, Dârjiu, Prejmer, Saschiz, Valea Viilor a Viscri – bylo mezi lety 1993 a 1999 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Historické centrum Sighișoara, také saská osada, byla zapsána také v roce 1999.
Vytvořením jádra království Dacian (Getic) (vzkvétalo 1. století před naším letopočtem – 1. stol.) a římské provincie Dacia (po 106 př. „Transylvánie byla zaplavena řadou barbarských kmenů poté, co římské legie stáhly asi 270 let. Poté se romanizovaní daští obyvatelé buď přestěhovali do hor a uchovali si svou kulturu, nebo migrovali na jih. Oblast byla poté znovu osídlena národy z romanizovaných zemí jižně od Dunaje nebo z Balkánu. Maďaři (Maďaři) dobyli oblast na konci 9. století a pevně si nad ní získali kontrolu v roce 1003, kdy jejich král Štěpán I. podle legendy porazil domorodého prince Gyulu. Správa byla sloučena osídlením, pravděpodobně jako pohraniční stráže, Székely (Szeklers, lid podobný Maďarům) a Sasů (Němců). Maďaři podporovali politický a ekonomický rozvoj regionu. Navzdory přerušení způsobenému mongolskou invazí v roce 1241 se Transylvánie (zatímco zůstala součástí maďarského království) vyvinula během následujících století v samostatnou autonomní jednotku se svým zvláštním vojvodem (guvernérem), svým sjednoceným, i když heterogenním vedením (pocházející z Szekler, saské a maďarské kolonisty) a jeho vlastní ústava.
Když Turci v bitvě u Moháče (1526) rozhodně porazili Maďarsko, Transylvánie se fakticky osamostatnila. Jeho vojvoda Jan (János Zápolya), který byl zvolen maďarským králem (listopad 1526), zasáhl Sedmihradsko do 12leté války proti Ferdinandu I., habsburskému uchazeči o maďarský trůn. Poté bylo Maďarsko rozděleno mezi Habsburky a Turky a Transylvánie byla přeměněna na autonomní knížectví, které podléhalo turecké nadvládě (1566).
Během příštího století Transylvánie – ovládaná dynastií Báthory (1570–1613, s přerušením), István Bocskay (vládl 1605–06), Gábor Bethlen (vládl 1613–29) a György Rákóczi I. (vládl v letech 1630–48) – odehráli tureckého sultána proti habsburskému císaři, aby si udrželi své nezávislé postavení. Vyplynula z řady vnitřních náboženských bojů, doprovázených habsburskými intervencemi, jako moc mezinárodního významu, obránce maďarských svobod proti habsburským zásahům a hráz protestantismu ve východní Evropě.
Během vlády (1648–60) György Rákóczi II., Turci, kteří se pokoušeli omezit rostoucí moc Transylvánie, zbavili ji životně důležitého západního území a poslušného Mihályho Apafiho ustanovili jejím princem (1662). Krátce nato byli Turci poraženi před Vídní (1683). Transylvánci, jejich země zaplavená vojsky habsburského císaře, poté uznali svrchovanost císaře Leopolda I. (1687); Transylvánie byla oficiálně připojena k habsburskému Maďarsku a podléhala přímé vládě císařských guvernérů.V roce 1699 Turci připustili ztrátu Transylvánie (Carlowitzova smlouva); protihabsburské prvky v knížectví předložené císaři v roce 1711 (Szatmárský mír).
Během následujícího století tlak římskokatolické a byrokratické vlády postupně podkopával charakteristický charakter Transylvánie. Silné maďarské hnutí, které zastiňovalo klesající vliv Szeklerových a saských šlechticů, naléhalo na upuštění od samostatné správy a integrace knížectví s Maďarskem. V důsledku toho se během maďarské revoluce v roce 1848 maďarští Transylvánie ztotožnili s povstalci. Rumunské rolnictvo, které rozvíjelo své vlastní národní vědomí a agitovalo pro rozsáhlejší politické a náboženské svobody, se postavilo proti Maďarům a přísahalo věrnost Habsburkům. Když Habsburkové potvrdili svou kontrolu nad Maďarskem, byla Transylvánie oddělena od Maďarska a přeměněna na habsburskou korunní zemi, pod přísnou absolutistickou vládou. Následně byla reabsorbována do Maďarska (1867).
Když bylo v první světové válce poraženo Rakousko-Uhersko, vyhlásili Transylvánští Rumuni koncem roku 1918 zemi spojenou s Rumunskem. V roce 1920 spojenci potvrdili unii Trianonskou smlouvou. Maďarsko získalo během druhé světové války asi dvě pětiny Transylvánie (Vídeňská cena; srpen 1940), ale celý region byl v roce 1947 postoupen Rumunsku.