Tabula rasa (Čeština)

Tabula rasa (latinsky: „scraped tablet“ —ie, „clean slate“) v epistemologii (teorii znalostí) a psychologii, předpokládané podmínce, že empirici připisovali lidské mysli dříve, než do ní byly vtištěny myšlenky reakcí smyslů na vnější svět objektů.

Ke srovnání mysli s prázdnou psací deskou dochází v Aristotelově De anima (4. století před naším letopočtem; O duši) a stoici i peripatetici (studenti na lyceu, škole založené Aristotelem) následně prosazovali původní stav mentální prázdnoty. Aristotelians i stoics, nicméně, zdůraznil ty schopnosti mysli nebo duše, které poté, co byly pouze potenciální nebo neaktivní před přijetím myšlenek od smyslů, reagují na myšlenky intelektuálním procesem a přeměňují je na znalosti.

Nový a revoluční důraz na tabula rasa nastal koncem 17. století, kdy anglický empirik John Locke v Eseji o porozumění člověka (1689) zastával počáteční podobnost mysli s „bílou knihou, neplatnou pro všechny postavy, „se„ všemi materiály rozumu a znalostí “odvozenými ze zkušeností. Locke však nevěřil, že mysl je doslova prázdná nebo prázdná před zkušeností, a téměř žádný jiný empirik nezaujal tak extrémní pozici. Locke sám uznal vrozenou sílu „reflexe“ (povědomí o vlastních nápadech, vjemech, emocích atd.) Jako prostředku využití materiálů daných zkušeností a omezené sféry apriorního (neexistujícího) poznání, které přesto jej považoval za „maličkost“ a v podstatě bez obsahu (např. „duše je duše“ a „každý člověk je zvíře“). Skotský empirik z 18. století David Hume zastával podobné názory. Vhodně kvalifikované pojmy tabula rasa zůstaly vlivnými v britské a následně angloamerické (analytické) filozofii až do poloviny 20. století.