vůdce islámské republiky
Od poloviny 70. let Khomeiniho vliv uvnitř Íránu dramaticky vzrostl v důsledku rostoucí nespokojenosti veřejnosti s šáhův režim. Irácký vládce Saddám Husajn donutil Chomejního 6. října 1978 opustit Irák. Chomejní se poté usadil v pařížském předměstí Neauphle-le-Château. Odtamtud jeho příznivci předávali své zprávy zaznamenané na pásku stále více vzrušenému íránskému obyvatelstvu a masivní demonstrace, stávky a občanské nepokoje na konci roku 1978 vynutily odchod šáha z Íránu 16. ledna 1979. 1. února 1979 a byl uznáván jako náboženský vůdce íránské revoluce. Ohlásil vytvoření nové vlády o čtyři dny později a 11. února vyhlásila armáda svoji neutralitu. Chomejní se vrátil do Qomu, když administrativní třída pracovala na nastolení své moci. Národní dubnové referendum ukázalo naprostou podporu instituci islámské republiky a ústava islámské republiky byla schválena v referendu v prosinci. Chomejní byl po celý život jmenován rahbarem, íránským politickým a náboženským vůdcem.
AP
Chomejní sám prokázal neochvějné odhodlání přeměnit Írán na teokraticky ovládaný islámský stát. Íránští šíitští duchovní do značné míry převzali formulaci vládní politiky, zatímco Chomejní rozhodoval mezi různými revolučními frakcemi a činil konečná rozhodnutí o důležitých věcech vyžadujících jeho osobní autoritu. Nejprve jeho režim vzal politickou pomstu a stovky lidí, kteří pracovali pro šáhův režim, byli údajně popraveni. Zbývající domácí opozice byla poté potlačena a její členové byli systematicky vězněni nebo zabíjeni. Íránské ženy musely nosit závoj, byla zakázána západní hudba a alkohol a byly obnoveny tresty předepsané islámským zákonem.
Hlavním smyslem Khomeiniho zahraniční politiky bylo úplné opuštění šáhova prozápadního orientace a přijetí postoje neutuchajícího nepřátelství vůči oběma supervelmocím, Spojeným státům a Sovětskému svazu. Írán se navíc pokusil exportovat svou značku islámského obrození do sousedních muslimských zemí, zejména mezi jejich populací šíitů. Chomejní sankcionoval zadržení íránských militantů na americkém velvyslanectví v Tehránu (4. listopadu 1979) a jejich zadržování amerického diplomatického personálu jako rukojmí po dobu delší než jeden rok (viz krize íránských rukojmích). Odmítl také mírové řešení íránsko-irácké války, která začala v roce 1980 a na které trval v naději na svržení Saddáma. Chomejní konečně schválil příměří v roce 1988, které účinně ukončilo válku.
Kurz hospodářského rozvoje Íránu ztroskotal pod vládou Chomejního a jeho snaha o vítězství v íránsko-irácké válce se nakonec ukázala jako zbytečná. Chomejnímu se však podařilo udržet si charismatický vliv na šíitského vůdce v Íránu a až do své smrti zůstal nejvyšším politickým a náboženským arbitrem v zemi. Jeho hrobka se zlatou klenbou na hřbitově Tehrān Behesht-e Zahrāʾ se stala svatyní jeho příznivců.
Redaktoři Encyclopaedia Britannica