Ve čtvrtstoletí po této kontroverzi však představitelé postupných amerických správ tuto vizi v podstatě přijali – navzdory rozdílům ve strategii, politice, temperamentu, stylu, rétorice, taktice nebo sliby kampaně. Pomocí síly, diplomacie, omezujících opatření nebo jejich kombinací se snažili zabránit replikaci myslitelných sbírek regionálních, darebáckých, autoritářských a nestátních vyzývatelů – nemluvě o revizionistických, potenciálně velkých mocnostech jako Rusko nebo Čína. mimořádná totalitní hrozba minulé bipolární éry. Američtí vůdci definovali víceméně hrozby jako výzvy pro jejich preferovanou pozici pro USA, přičemž preferovanou pozicí byla americká dominance v určitém pořadí. Současně považují americký pokles – relativní nebo absolutní – nebo úpadek řádu za nebezpečný. Budování „nového světového řádu“, „prosazování„ demokratického rozšiřování “,„ snaha o rozšiřování smluvních aliancí “,„ podpora rozvoje světového trhu a mluvení o jejich „nepostradatelném národě“, vůdci, kteří přijali tuto vizi, se zapojili do nejméně šesti významných vojenských kampaně v 90. letech: Somálsko, Haiti, Bosna, Kosovo a Irák (dvakrát). Pod Bushovou administrativou v polovině dvacátých let se američtí vůdci zaměřili na „osu zla“, vytvořili „koalice ochotných“ a podporovali revoluce na místech, která ostatní mocnosti považovaly – správně, nesprávně – za své dvorky. Poté, i když „vedly zezadu“ a „otáčely se“ pod demokratickým vedením Baracka Obamy, zasáhly USA v Libyi a dlážděly „koalici proti“ samozvaného islámského státu v Iráku a Sýrii. státy nebo společnosti a žádný z brutálních aktérů, kteří se v nich nacházejí, neohrožovali americké přežití – ačkoli skupiny jako Al-Káida podkopávaly americkou bezpečnost a zájmy. Američtí vůdci však ve všech těchto situacích viděli výzvy stávajícímu mezinárodnímu řádu.
Američtí vůdci za poslední tři desetiletí možná nevytvořili strategie ani neprováděli politiku tak extrémně, jak by si někteří neokonzervativci – z nichž většina z nich dělá „Mnichov“ z každého kopce – přáli. Pracovali však na prosazování americké dominance – a dominance amerických ideálů úzce propojených s převážně světovým řádem vedeným USA – mnohem víc, než by měli bez neokonzervativního impulsu a souvisejících postojů.
Neokonzervatismus není t mrtvý. Pro začátečníky zůstali relevantní noví neokonzervativci. Mnoho neokonzervativců, obecně založených spíše na založení než na populistickém konci konzervativního hnutí, během kampaně v roce 2016 odmítlo prezidenta Donalda J. Trumpa – reagovalo na něj a jeho příznivce možná tak, jak reagovali jejich předchůdci na Nové levice. Od té doby ztratili vliv a důvěryhodnost v některých smyslech, zatímco zůstali relevantní a rehabilitovali se jinými způsoby. Na jedné straně uzavřel obchod Projekt pro nové americké století, The Weekly Standard a Zahraniční politická iniciativa. Na druhou stranu neokonzervativci jako Robert Kagan, Max Boot, Bret Stephens a současný americký poradce pro národní bezpečnost John Bolton – hájí válku v Iráku, hájí více výdajů na obranu, spojují vojenské akce s americkou mocí a prestiží a občas se snaží vyprostit USA z mezinárodních institucí, které pomohly budovat a formovat – nadále vystupovat v The New York Times a The Washington Post; CNN a MSNBC; Brookings Institute, American Enterprise Institute, Institute for the Study of War, the Foundation for the Defense of Democracies, and the Council on Foreign Relations; Atlantik, zahraniční politika, zahraniční věci a další publikace.
Navzdory některým velkolepým neúspěchům zanechali neokonzervativci otisky tohoto impulsu téměř u všech amerických vůdců se zájmem o zahraniční politiku. Američané jako celek zřejmě v minulých desetiletích přijali, že je nutné a žádoucí prosazovat určité zájmy a ideály v zahraničí, a zároveň projektují moc na podporu stávajícího mezinárodního řádu, který sám o sobě nedokáže přežít. Věří, že Amerika – přes všechny své boje doma i v zahraničí – neklesá. Věří, že Spojené státy si přes všechny své chyby nebo zásadní nedostatky zachovávají svůj slib – slib zásadně odlišný od slibů jiných národů nebo států. A i přes dnešní frustrace cítí, že Spojené státy by se neměly, nesmí a nemohou se světu otočit zády. Za svou trvalou vírou v americké angažovanosti – vojenské nebo jiné – stále věří v americkou výjimečnost.