Najít zdroje: „Mužovo hledání významu“ – novinky · noviny · knihy · učenec · JSTOR (listopad 2011) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony)
Frankl identifikuje tři psychologické reakce, které zažili všichni vězni v jednom či druhém stupni: (1) šok během počáteční fáze přijímání do tábora, (2) apatie poté, co si zvykl na existenci tábora, ve kterém si chovanec váží pouze toho, co pomáhá jeho a jeho přátelům přežít, a (3) reakce depersonalizace, morální deformity, hořkosti a deziluze, pokud přežije a bude osvobozen.
Frankl dochází k závěru, že smysl života se nachází v každém okamžiku života; život nikdy nepřestává mít smysl, a to ani v utrpení a smrti. V rámci skupinové terapie během hromadného půstu, který se vězni tábora snažili chránit anonymního spoluvězně před smrtelnou odplatou ze strany úřadů, Frankl nabídl myšlenku, že pro každého v zoufalém stavu je někdo, kdo se dívá dolů, přítel, rodina člen, nebo dokonce Bůh, který by očekával, že nebude zklamaný. Frankl ze své zkušenosti vyvozuje, že psychologické reakce vězně nejsou jen výsledkem podmínek jeho života, ale také svobodou volby, kterou má vždy těžké utrpení. Vnitřní držení vězně na jeho duchovním já se spoléhá na naději v budoucnost a že jakmile vězeň tuto naději ztratí, je ztracen.
Frankl také dochází k závěru, že existují pouze dvě rasy mužů , slušní muži a neslušní. Žádná společnost není osvobozena ani od jednoho z nich, a proto tu byli „slušní“ nacističtí strážci a „neslušní“ vězni, zejména kapo, kteří mučili a zneužívali své spoluvězně pro osobní zisk.
Jeho závěrečná pasáž v první části popisuje psychologickou reakci vězňů na jejich osvobození, kterou rozděluje do tří fází. Prvním je odosobnění – období přestavování, během něhož se vězeň postupně vrací do světa. Osvobození vězni jsou zpočátku tak otupělí, že nejsou schopni pochopit, co svoboda znamená, nebo na ni emocionálně reagovat. Část z nich věří, že jim bude vzata iluze nebo sen. Při svém prvním vpádu mimo své bývalé vězení si vězni uvědomili, že nemohou pochopit rozkoš. Květiny a realita svobody, o které už roky snili, byly neskutečné a nemohly být uchopeny v jejich depersonalizaci.
Tělo je prvním prvkem, který se vymanil z této fáze, reagující velkou chutí jíst a chtít spát. Teprve po částečném doplnění těla je mysl konečně schopna reagovat, protože „pocit náhle prorazil podivná pouta, která ho omezila“ (111).
Tím začíná druhá fáze, ve které existuje nebezpečí deformace. Jakmile se uvolní intenzivní tlak na mysl, může dojít k ohrožení duševního zdraví. Frankl používá analogii potápěče, který se náhle uvolnil ze své tlakové komory. Vypráví příběh o příteli, který byl okamžitě posedlý tím, že podle úsudku svých násilníků vydal stejné násilí, jaké mu způsobili.
Po návratu domů museli vězni zápasit se dvěma základními zkušenostmi, které mohly také poškozují jejich duševní zdraví: hořkost a deziluze. Poslední fází je hořkost kvůli nedostatečné schopnosti reagovat na vnější svět – „povrchnost a nedostatek citu … tak nechutné, že člověk konečně měl pocit, že se vklouzl do díry a už neslyšel ani neviděl lidské bytosti“ (113). Horší bylo rozčarování, kterým bylo zjištění, že utrpení nekončí, že vytoužené štěstí nepřijde. To byla zkušenost těch, kteří se – jako Frankl – vrátili domů, aby zjistili, že je nikdo nečeká. Naděje, která je udržovala po celou dobu pobytu v koncentračním táboře, byla nyní pryč. Frankl uvádí tuto zkušenost jako nejobtížnější překonat.
Postupem času se však zkušenost vězně v koncentračním táboře nakonec nestala ničím jiným než vzpomínkou na noční můru. A navíc věří, že už se nemá čeho bát, „kromě svého Boha“ (115).