„Konečné řešení“ Původ „konečného řešení“, nacistický plán na vyhlazení židovského národa, zůstává nejistý. Je jasné, že genocida Židů byla vyvrcholením desetiletí nacistické politiky pod vládou Adolfa Hitlera. „Konečné řešení“ bylo implementováno po etapách. Po nástupu nacistické strany k moci vyústil státem vynucený rasismus v protižidovskou legislativu, bojkoty, „arizaci“ a nakonec pogrom „Noc rozbitého skla“, jehož cílem bylo odstranit Židy z německé společnosti. Po začátku druhé světové války se protižidovská politika vyvinula do komplexního plánu soustředit se a nakonec zničit evropské židovství.
Nacisté založili ghetta v okupovaném Polsku. Polští a západoevropští Židé byli deportováni do těchto ghett. Během německé invaze do Sovětského svazu v roce 1941 začaly mobilní zabíjení (Einsatzgruppen) zabíjet celé židovské komunity. Použité metody, zejména střelba nebo dodávky, byly brzy považovány za neúčinné a za psychickou zátěž pro vrahy.
Po konferenci ve Wannsee v lednu 1942 začali nacisté systematické deportace Židů z celého světa Evropa do šesti vyhlazovacích táborů založených na bývalém polském území – Chelmno, Belzec, Sobibor, Treblinka, Osvětim-Birkenau a Majdanek. Vyhlazovací tábory byla vražedná centra určená k provádění genocidy. Asi tři miliony Židů byly zplynovány ve vyhlazovacích táborech.
„Konečné řešení“ jako celek sestávalo z plynování, střelby, náhodných teroristických činů, nemocí a hladovění, které způsobily smrt asi šesti milionů Židé – dvě třetiny evropského židovstva.
Klíčová data
22. června 1941
Vražedné oddíly doprovázejí německou invazi do Sovětského svazu
Německé mobilní zabíjející oddíly, tzv. speciální jednotky (Einsatzgruppen), jsou přiděleny k zabíjení Židů během invaze do Sovětského svazu. Tyto oddíly sledují německou armádu, jak postupuje hluboko na sovětské území, a provádějí masové vraždění. Nejprve mobilní vražedné oddíly střílely převážně židovské muže. Kamkoli se mobilní zabíjející čety dostanou, brzy zastřelí všechny židovské muže, ženy a děti bez ohledu na věk nebo pohlaví. Na jaře 1943 zabijí mobilní zabíjející čety více než milion Židů a desítky tisíc partyzánů, Romů a sovětských politických činitelů.
8. prosince 1941
první centrum zabíjení zahájí provoz
Centrum zabíjení Chelmno zahájí provoz. Nacisté později založili dalších pět takových táborů: Belzec, Sobibor, Treblinka, Auschwitz-Birkenau (součást komplexu Osvětim) a Majdanek. Oběti v Chelmnu jsou zabíjeny v plynových dodávkách (hermeticky uzavřené nákladní vozy s výfukem motoru odkloněny do vnitřních prostorů). Tábory Belzec, Sobibor a Treblinka používají plynný oxid uhelnatý generovaný stacionárními motory připojenými k plynovým komorám. Auschwitz-Birkenau, největší z vražedných center, má čtyři velké plynové komory, které jako zabíjení používají cyklon B (krystalický kyanovodík). Plynové komory v Majdanku používají oxid uhelnatý i Zyklon B. V plynových komorách ve vražedných centrech jsou v rámci „konečného řešení“ zabity miliony Židů.
20. ledna 1942
Wannsee Konference a „konečné řešení“
V Berlíně začíná konference ve Wannsee, setkání SS (elitní garda nacistického státu) s německými vládními agenturami. Diskutují a koordinují implementaci „konečného řešení“, které již probíhá. Ve Wannsee odhaduje SS, že „konečné řešení“ bude zahrnovat 11 milionů evropských Židů, včetně těch z neobsazených zemí, jako je Irsko, Švédsko, Turecko a Velká Británie. Od podzimu 1941 do podzimu 1944 přepravily německé železnice miliony lidí na smrt ve vražedných centrech v okupovaném Polsku.