mistr práv států
Calhoun byl zvolen viceprezidentem v roce 1824 za vlády Johna Quincyho Adamse a byl znovu zvolen v roce 1828 pod vedením Andrewa Jacksona. Ve třicátých letech 20. století se Calhoun ve své oddanosti přísné konstrukci ústavy Spojených států stal tak extrémním, jaký dříve podporoval nacionalismus. V létě 1831 otevřeně přiznal svou víru v anulování, což je pozice, kterou anonymně prosadil o tři roky dříve v eseji Expozice a protesty v Jižní Karolíně. Calhoun tvrdil, že každý stát byl suverénní a že ústava byla kompromisem mezi suverénními státy. Kterýkoli stát (ale ne Nejvyšší soud Spojených států) proto mohl prohlásit akt Kongresu za protiústavní. Calhoun nastínil svůj postoj ve svém projevu k lidem Spojených států ze dne 24. listopadu 1832, ve kterém uvedl částečně:
My pak , považujte za nepochybné, že při oddělení od koruny Velké Británie se lidé z několika kolonií stali svobodnými a nezávislými státy, které mají plné právo na samosprávu; a že nad nimi nelze oprávněně vykonávat žádnou moc, ale se souhlasem a autoritou jejich příslušných států, vyjádřenou nebo předpokládanou. Rovněž považujeme za stejně nezpochybnitelné, že ústava Spojených států je kompaktní mezi obyvateli několika států a tvoří svobodná, nezávislá a svrchovaná společenství; že vláda, kterou vytvořila, byla vytvořena a jmenována, aby v souladu s ustanoveními tohoto nástroje vykonávala pravomoci v něm uvedené jako společný zástupce několika států; že všechny jeho činy, překračující tyto pravomoci, jsou jednoduše a samy o sobě neplatné a že v případě takových přestupků je to právo států v jejich svrchované funkci, každý jednající za sebe a své občany stejným způsobem protože přijali Ústavu, aby ji soudili v krajním případě a přijali taková opatření – která nejsou v rozporu s kompaktní smlouvou -, která mohou být považována za vhodná k zadržení výkonu zákona v jejich příslušných mezích. Takové považujeme za právo států v souvislosti s protiústavním aktem vlády; ani nepovažujeme jejich povinnost vykonávat jej při správných příležitostech za méně jistou a naléhavou, než jak je jasné samotné právo.
Navrhovatelé zrušeného opatření podle k teorii by pak musel získat dodatek k ústavě – který vyžadoval dvoutřetinové hlasování každé komory Kongresu a ratifikaci třemi čtvrtinami států – potvrzující pravomoc Kongresu k takovému jednání.
Ačkoli celní sazba byla konkrétním problémem v nullifikační krizi v letech 1832–1833, za co Calhoun ve skutečnosti bojoval, byla ochrana „zvláštní instituce“ Jihu, které se obával, že by ji někdy mohla severní většina zrušit v roce Kongres. Sazba, kterou uvedl Calhoun v jednom ze svých veřejných dopisů, má „nesmírně nižší význam pro velkou otázku, z níž vyplynula… právo státu v krajním případě zasáhnout za účelem zatčení protiústavní akt vlády. “
Calhounovi s zlost, většina jižních států formálně a důrazně odmítla jeho doktrínu anulace. Dokonce i Jefferson Davis, který později během americké občanské války působil jako prezident států Konfederace, popřel právo státu zrušit zákon Kongresu.
Génius sám pro sebe, Calhoun postrádal schopnost blízké přátelství a nakonec přivedl většinu svých spolupracovníků do aktivního nepřátelství, v neposlední řadě mezi nimi i prezident Jackson. Jeho vyhnání Jacksonem však bylo hlavně věcí smůly. Nikdo neudělal více pro to, aby se stal Jacksonovým prezidentem, než Calhoun, a jeho vyhlídky v roce 1828 byly nejslibnější. „Byl jsem kandidátem na znovuzvolení (jako viceprezident) na lístku se samotným generálem Jacksonem,“ napsal později, „s jistou vyhlídkou na triumfální úspěch lístku a spravedlivou vyhlídkou na nejvyšší úřad, kterému Američan občan může aspirovat. “ Calhoun se ale připojil ke své manželce a manželkám dalších členů kabinetu v sociálním bojkotu Peggy Eatonové, manželky ministra války, pro její údajné cizoložství. Jackson vyskočil na obranu Eatona, nakonec vystřelil celý svůj kabinet a rozešel se s viceprezidentem. Pozdní v roce 1832 Calhoun rezignoval na viceprezidenta, byl zvolen do Senátu a marně debatoval o Danielovi Websterovi na obranu jeho ceněné doktríny anulace. Posledních 20 let svého života strávil v Senátu prací na sjednocení Jihu proti abolicionistickému útoku na otroctví a jeho snahou bylo postavit se proti přijetí Oregonu a Kalifornie do Unie jako svobodných států.Jeho úsilí však bylo marné a jeho bujná obrana otroctví jako „pozitivního dobra“ vzbudila ve svobodných státech silný antijižní cit.
Typické pro Calhounovu obranu otroctví byly poznámky, které přednesl v únoru 1837 (výňatek zde):
My z Jihu nebudeme, nemůžeme se vzdát svých institucí. Zachovat stávající vztahy mezi dvěma rasami obývajícími tuto část Unie je nepostradatelná pro mír a štěstí obou. Nelze ji rozvrátit, aniž by byla země promočena krví a vyhubena jedna nebo druhá rasa. Ať už je to dobré nebo špatné, vyrostla s naší společností a institucemi a je tak protkané s nimi, že zničit by znamenalo zničit nás jako lid. Nechtěl bych však chápat, že i v implicitním smyslu připouštím, že stávající vztahy mezi těmito dvěma rasami ve státech otroků jsou zlé. Považuji to za dobré, protože se to dosud ukázalo, t o oba, a bude to i nadále dokazovat, pokud nebude narušen padlým duchem Zrušení.
Apeluji na fakta. Černá rasa střední Afriky nikdy od úsvitu historie do současnosti nedosáhla stavu tak civilizovaného a tak zlepšeného, a to nejen fyzicky, ale i morálně a intelektuálně. Přišlo mezi nás v nízkém, poničeném a divokém stavu a v průběhu několika generací vyrostlo pod pečovatelskou péčí našich institucí, jak se nadávalo, do současného srovnávacího civilizovaného stavu. To je s rychlým nárůstem počtu nezvratným důkazem obecného štěstí rasy, navzdory všem přehnaným opakům.