„Byl jsem jednou o půlnoci bezútěšný, zatímco jsem přemítal, slabý a unavený,
Přes mnoho kuriózních a zvědavých svazků zapomenuté tradice,
Zatímco jsem přikývl, téměř dřímal, najednou se ozvalo poklepání,
Jak někdo jemně zaklepal, zaklepal na dveře mé komory.
Tis nějaký návštěvník, „zamumlal jsem“, poklepal na dveře své komory –
Jen tohle a nic víc. “
Ach, jasně si pamatuji, že to bylo v bezútěšném prosinci,
A každý jednotlivý umírající žhář způsobil svého ducha na podlaze.
Dychtivě jsem si přál zítra; – marně jsem se snažil vypůjčit
Z mých knih přežít smutek – smutek pro ztracenou Lenore –
Pro vzácnou a zářivou dívku, kterou andělé jmenují Lenore –
Navždy bezejmenná.
A hedvábné smutné nejisté šustění každé fialové opony
Vzrušilo mě – naplnilo mě fantastickými hrůzami, jaké jsem nikdy předtím necítil;
Takže teď, abych stále tlukot mého srdce, stál jsem s opakováním,
Tis nějaký návštěvník prosil vchod u dveří mé komory –
Nějaký pozdní návštěvník prosící vchod u dveří mé komory; –
Tohle je, a nic víc. „
V současné době moje duše zesílila; váhání pak už ne,
, pane,“ řekl jsem, „nebo paní, upřímně vás žádám o odpuštění;
ale Faktem je, že jsem dřímal, a tak jemně jste přišli rapovat,
A tak slabě jste přišli klepat, klepat na dveře mé komory,
Že jsem si byl jistý, že jsem vás slyšel „- tady jsem otevřel dokořán dveře; –
Tam temnota a nic víc.
Hluboko v té temnotě koukal, dlouho jsem tam stál a přemýšlel, bál se,
Pochybující, snové sny, o kterých se nikdy předtím neodvážili snít smrtelníci;
Ale ticho bylo neporušený a ticho nedalo žádnou známku,
A jediné slovo, které tam bylo řečeno, bylo zašeptané slovo: „Lenore?“
To jsem zašeptal a ozvěna zazvonila na slovo: „Lenore!“ –
Pouhé toto a nic víc.
Zpět do komory se otáčí, celá moje duše ve mně hoří,
Brzy jsem zaslechl klepání o něco hlasitější než dříve.
Jistě, „řekl jsem, „to je jistě něco v mřížce mého okna:
Ukaž mi tedy, co to je, a toto tajemství prozkoumej –
Nechej mé srdce ještě chvíli a toto tajemství prozkoumej; –
„Tis vítr a nic víc.“
Otevřel jsem tu zatáhl okenice, když, s mnoha flirt a třepetání,
Tam vstoupil majestátní havran svatých dnů minulých;
V neposlední řadě se mu poklona poklonila; nezastavil se ani nezůstal ani minuta;
Ale, s pánem nebo dámou, posazený nad dveřmi mé komory –
Posazený na bustu Pallas těsně nad dveřmi mé komory –
Posazen a seděl a nic víc.
Pak tento ebenový pták přitahuje mou smutnou fantazii k úsměvu,
U hrobu a přísné slušnosti tváře, kterou nosil.
Ačkoli tvůj hřeben je ostříhaný a oholený, ty, „řekl jsem,“ umění jistě žádná touha,
příšerně ponurý a starodávný havran bloudící z nočního břehu –
řekni mi, jaké je tvé panské jméno na nočním plutonském břehu! „
Quoth the Raven,“ Nevermore. „
Mnohokrát jsem žasl nad touto bezhlavou slepicí, abych tak jasně slyšel diskurz,
Ačkoli její odpověď má malý význam – malý význam,
Nemůžeme si pomoci souhlasit s tím, že žádná živá lidská bytost
Ještě nikdy nebylo požehnáno viděním ptáka nad jeho dveřmi v komnatě –
Pták nebo zvíře na vytvarované poprsí nad jeho dveřmi v komnatě,
S takovým jménem jako „Nevermore“.
– Edgar Allan Poe, The Raven